Na nedělním obědě ve Statečném kohoutovi bylo vše O.K., než dorazili poslové špatných zpráv s tím, že venku prší. Společně se zjištěním, že ke Čtrnáctce dosud nedorazil vynález existence deštníků, vypadala vycházka Vetřelci a volavky na předčasné fiasko. Ale zatím si toho nebudeme všimat. Prohlédli jsme si výzdobu stanice metra Kačerov a dlouhatánskou chodbou prošli na nástupiště vlakové zastávky Praha-Kačerov. První nejasnost, proč jsem tak naléhala na dochvilnost, byla vyřešena: Pojedeme vlakem. Nastoupili jsme, ale dřív než stačil ZSV zvolat mohutným hlasem Panika!, jsme zase vystoupili. V Krči. Prošli jsme k sanatoriu dr. Šimsy, který jako zuřivý propagátor abstinence inspiroval Josefa Váchala k postavě šíleného doktora Řimsy. A nás k silně alkoholické vycházce. Hned nad plotem Pavel a Boženka, kteří si na donesení zásob najali i dvě muly z rodinných řad, vybalili štrůdly, narozeninový dort, bramborový salát a začali bouchat nejen obvyklá šampaňská, ale i rozlévat domácí calvados. Přidala se k nim Petra, která se se Čtrnáctkou dožila přesně v neděli pátých narozenin.To byla hezká oslava! Na déšť bylo zapomenuto a naštěstí déšť zapomněl i na nás. Když jsme se prodrali přes kopec k lesnímu divadlu, už nepršelo. Jaký rozdíl - lesní divadlo v Řevnicích, které bylo inspirováno tím krčským, oslavilo ve vší parádě sté výročí, a tady jsme objevili jen zbytky nápovědy a ve svahu spíš tušené lavičky.
Dorazili jsme do centra sídliště Novodvorská. Tady nastal ten pravý čas vysvětlit název vycházky. Sochař Pavel Karous roztřídil plastiky z dob normalizace do pracovních názvů a typické představitele jsme si na jeho mapě Prahy i názorně ukázali. Největší úspěch slavily "Ztratila klíče", "Volavky" na jedné noze a "Kyčelní kost mamuta". Ale hlavně se Karousovi - společnými silami s patrioty svého sídliště - podařilo zachránit nejvýznačnějšího triffida - plastiku Dálky v samotném centru Novodvorské. Bohužel po soše Chlupáče, který se tak líbil (hlavně to jméno) Michalovi, zbyl jen záznam ve filmové komedii a unikátní galérie ve Vyšných Ružbachách. Za vánočními smrčky se choulil další normalizační poklad - Tanec. Zatímco výzdoba ze zřejmě ušetřeného materiálu z Dálek na základce zůstala, místo veselé mozaiky zbylo po rekonstrukci další školy jen nudné okachličkované průčelí. Zamířili jsme ze sídliště do třešňového sadu. Ke stromečku. Ale ne k ledajakému. Pahýl uschlého stromu dovedl Pavel Karous do červené podoby, aby dokázal, že nejen čtyřprocentním uměním živ jest sochař. TAKový červený vánoční stromeček jsme ještě neměli, to musíme oslavit. Cukrovím, svařákem, šampusem, calvadosem a taky svíčkami, prskavkami a aspoň jednou koledou. Dobrá věc se podařilo, konečně se setmělo. Sklopýtali jsme okolo vesnického hřbitůvku ke Kunratickému potoku a vybaveni čelovkami se prodrali divočinou k obrovskému stolu. Čtyři talíře jsme nechali bez povšimnutí, ale jako místo pro odpal se Grande Sculpture hodila ohromně. Tak ještě udržet rovnováhu k Rovnováze a už jsme u Dominikánského dvora. Poslední normalizační plastiku u něj jsme náležitě poučeni hravě zařadili do čeledi Vetřelců. Ale co to? Vchod do hospody ve dvoře je zamčen. Naštěstí si nějaký střízlivý z našich řad všimnul zvonku. Vešli jsem do mobilní buňky a rázem jsme měli celou hospodu pro sebe. Prosvištěli jsme celé jídelní menu (slané brambůrky) a hlavně celý repertoár nabízených piv Zemského pivovaru. Blíží se slunovrat, sklenice, do které čepují Zemský slunovrat, se nápadně podobá spatřeným plastikám - to prostě nejde zůstat u jedné. Moc hezká vycházka. Ale příště dám víc na dobré rady dr. Šimsy.